Historie Lukové

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1304. Je ve věnovací listině českého krále Václava II. Zbraslavskému klášteru. V této listině je obec zmiňována jako Lukow, jinde Lucov (latinsky). Jméno dostala vesnice od rozsáhlých luk a dokazuje český původ.

Nejstarším písemně doloženým východočeským sídlištěm byla Litomyšl, uváděna v letech 981/982. Dle pověsti vedla hustými lesy od Litomyšle až k Moravě Trstenická stezka – stará zemská stezka, která spojovala Čechy s Moravou. Údajně na ní ležela skutečně existující tvrz Krotenful (Grottenpful) za Žichlínkem (4 km východně od Lukové). Zaniklý vodní hrad Krottenpful (česky Žabí močál) byl vybudován na pravém břehu Moravské Sázavy asi 100-150 m jihovýchodně od místa, kde je postaven železniční most přes řeku. Pravděpodobně plnil funkci strážce nedaleké českomoravské hranice. Svůj význam zřejmě ztratil po dokončení kolonizace a dobudování města Lanškrouna.

Dějiny Lukové byly dlouhodobě spojené s dějinami Lanškrouna. Město Lanškroun bylo založeno ve 2. polovině 13 století, jeho zakladateli byli pravděpodobně bratři Oldřich a Heřman z Drnholce. Poprvé je zmíněn v roce 1285, kdy byl majetkem Václava II., který ho postoupil nevlastnímu otci Záviši z Falkenštejna. Lanškroun a okolní obce (tedy i Luková) patřily do lanšperského panství, v roce 1304 daroval Václav II. město s východní částí panství cisterciáckému klášteru na Zbraslavi.

V průběhu 13. století probíhala v českých zemích kolonizace, do Čech byli zváni němečtí osadníci. České nápisy a obrazy ve starém dřevěném lukovském kostelíku (zmiňován 1439, dle jiných pramenů 1304) však svědčí o českém osídlení vesnice. Německá vrchnost postupně Čechy zbavovala půdy. Kraj také ohrožovaly nájezdy loupeživých rytířů. Zakročit musel dokonce sám Karel IV., který v roce 1356 se svým vojskem dobyl hrad Žampach a loupeživého rytíře Pancíře dal pro výstrahu oběsit.

Roku 1344 bylo založeno litomyšlské biskupství. Do jeho majetku přešlo roku 1358 celé lanškrounsko-lanšperské panství výměnou za jiný majetek u Prahy. Podle zápisu v litomyšlském archivu byla Luková v tomto roce – jako farní byla uváděna již 1349 a roku 1358 se stala součástí biskupských statků.

V letech 1425–1431 vládli městu Lanškrounu a okolí husitští hejtmané, kteří sídlili v Litomyšli – Jeník z Nedanic, Jan Kromějšín a Jan Městecký z Opočna. V letech 1432–1507 vlastnili lanškrounské panství včetně Lukové Kostkové z Postupic, kteří posilovali český vliv a byli oddanými přívrženci Jiřího z Poděbrad.

Posledními držiteli lanškrounského panství byly od roku 1505 Anna a Markéta, dcery zemřelého Bohuše Kostky z Postupic. Jejich poručníkem se stal Vilém z Pernštejna. Oženil s nimi své syny a lanškrounsko-lanšperské panství bylo majetkem Pernštejnů až do roku 1588, kdy ho prodali Adamu Felixi Hrzánovi z Harasova (za 45 300 kop českých grošů).

V Lukové byl za vlády Adama a Felix Hrzánových vybudován velký rybník. Rozkládal se na ploše polností a usedlostí více než tří čtvrtin obyvatel Lukové. Lukovští poddaní byli proto s vrchností ve sporu, který se nepodařilo vyřešit ani komisi zřízené a vyslané císařem Rudolfem II. roku 1603. Způsobené škody nehodlala vrchnost vyrovnat v patřičné výši. Lukovští odmítli platit dávky a robotovat svému pánu. Spor se táhl několik let, nakonec roku 1612 poddaní vysekali hráz rybníka, vypustili jej, pochytali ryby a vyplenili panský mlýn.

Roku 1622 prodali Hrzánové panství za sníženou cenu 183 000 kop míšenských grošů (skutečná cena činila 300 000 kop) předsedovi konfiskační komise Karlu z Lichtenštejna. Hrzánové byli k prodeji donuceni, neboť na ně padlo podezření, že finančně podporovali české stavy proti Ferdinandu Habsburskému.

Lichtenštejnové podporovali druhou kolonizaci po třicetileté válce, posilovali německý vliv a získávali české polnosti. Na základě patentu z roku 1628 (tzv. Obnovené zřízení zemské) se Lanškrounsko postupně stávalo katolickým, stejně tak i Luková, kde působil sbor Českých bratří. Do roku 1667 byly úřady české a teprve od roku 1683 byla trvale prosazena němčina.

V Lukové bylo několik dvorů. Původní byly zbořeny a ze získaného materiálu byl po roce 1622 postaven jeden velký – Lichtenštejnský dvůr. Tři původní sedláci dostali náhradou půdu u Ústí nad Orlicí. U dvora byl mlýn, dvě větší a tři menší stavení. Statek byl, díky úrodné půdě, vždy rentabilní. U dvora byl vybudován velký ovčín, ve kterém bylo chováno až 4 000 ovcí. Povinnost robotovat ve dvoře měli poddaní z Květné, Trpíka a Anenské Studánky.

Za vlády Karla z Lichtenštejna došlo k obnově rybníka a byly vyrovnány škody, které jeho vybudování způsobilo poddaným. Mostek u Klimešova mlýna byl postaven v roce 1804. Po roce 1800 došlo k protržení hráze rybníka a k jeho obnovení nedošlo. Dle jiných pramenů však byl rybník pravděpodobně vysušen roku 1842, aby ustoupil budování železnice. Ve dvoře byl neustále chován jezdecký kůň, na kterém by (v případě povodně nebo protržení hráze) posel varoval okolní obce před nebezpečím.

V době třicetileté války (1618-1648) procházela zdejším krajem císařská i švédská vojska. Počet obyvatel klesl, podle berní ruly z roku 1654, téměř na polovinu. Podle ní bylo v Lukové usedlostí 32 obydlených, 13 pustých a 5 nově osazených, celkem zde žilo 150 dospělých. Všichni lukovští obyvatelé se hlásili ke katolické víře. Rychtářem byl třicetiletý Martin Victorin.

Na panském mlýně hospodařil mlynář Georg Mammert s manželkou. V seznamu občanů je uveden i školní rektor G. Bíbus. Průměrný věk občanů byl pouhých 35–38 let. Jen málo se dožilo 50, ojediněle se občan dožil 60 let. Nejstarší občanka se dožila 80 let a nejstarší občan 75 let. Mezi německými občany objevíme v té době i ryze česká příjmení Blažek, Rašek a Žitek. Šlo vesměs o podruhy. U panského dvora v té době byly děvečky Tesařová a Svobodová.

Ve vsi byl uváděn kostel svaté Markéty, bohoslužby zajišťoval farář z Lanškrouna.

V roce 1681 postihl Lukovou mor.

V roce 1757 bylo v Lukové podle tereziánského katastru 57 rolníků. V roce 1843 (někde uváděno 1848) měla Luková 157 domů a 977 obyvatel. Ve vsi byly dva mlýny a škola.

V letech 1844–1845 probíhala v katastru obce výstavba jednokolejné trati z Olomouce do Prahy (později byla rozšířena na dvoukolejnou).

V letech 1871-74 byla v Lanškrouně vybudována tabáková továrna, která dala práci lidem z okolních vesnic. V roce 1885 byla dokončena silnice vedoucí z Lanškrouna do Lukové.

Podle záznamů ve farní kronice a v matrice byla v obci neustále česká menšina. Češi většinou pracovali jako dělníci na panském dvoře a navštěvovali německou školu.

24. října 1896 v Lichtenštejnském dvoře vypukl požár. Shořela polovina velkostatku i s úrodou. Více než metrové zdi však odolaly, takže byla opravována pouze střecha. Dle zápisu v obecní kronice hořelo v Lukové v předchozích dvou letech celkem 14 hospodářských usedlostí, většinou zapálených bleskem.

V roce 1918 byl statek vyvlastněn a 317,55 ha přešlo do majetku státu. Zůstal zde knížecí adjunkt, který spravoval polnosti nejen v Lukové, ale i v Žichlínku a v Lanškrouně, kde byly vybudovány podobné dvory.

Po první pozemkové reformě přišlo v roce 1926 do Lukové prvních 12 českých kolonistů se svými rodinami. Šest z nich se usadilo přímo na bývalém Lichtenštejnském dvoře. Dalších 6 českých rodin si mělo postavit nové usedlosti na pozemcích kolem Lichtenštejnského dvora.

První české vyučování bylo zahájeno v roce 1927. O sedm let později kolonisté rozhodli o stavbě Národního domu, ve kterém měla být umístěna i škola. Stavbu vedl jako polír Čeněk Sonták. Celkový stavební náklad činil asi 120 000 Kčs a byl rozdělen mezi kolonisty, kteří obstarali přívoz materiálu a jiné práce. Po postavení v roce 1935 byla budova na 20 let pronajata ministerstvu školství a zůstala majetkem kolonistů. Výuka začala ve školním roce 1935/36. Národní dům byl školou i společenským místem Lukovských.

V roce 1938 byl Národní dům zabrán Němci a v roce 1943 zde byla ubytovna pro dívky z Říše.

Po osvobození (až do roku 1980) v něm byly zřízeny 4 malé byty a byl majetkem oněch 12 českých rodin, které přišly do Lukové v roce 1926. Poté byl prodán soukromé osobě a nyní je zadaptován na 2 byty.

V roce 1937 byla provedena elektrifikace obce Luková.

V říjnu 1938 se obec stala součástí Sudet. Někteří čeští kolonisté se raději odstěhovali do svých rodišť a po válce se opět vrátili.

V roce 1943 se začalo se stavbou továrny na zpracování živočišných odpadů, tzv. „kafilerie“. Němci tuto továrnu chystali ke spalování mrtvých z koncentračních táborů.

Kostel

Není přesně známo, ve kterém roce byl postaven první, dřevěný kostelík v Lukové. Stejně tak nelze zjistit, zda byl starší nebo mladší než kostel v Damníkově. S největší pravděpodobností existoval již před rokem 1350. V roce 1677 byl buď vybudován nový dřevěný kostel, nebo rozšířen původní kostelík. V roce 1682 byla mimo kostel vystavěna masivní zvonice. Hlavní oltář pocházel z roku 1690 a ze stejné doby je i oltářní obraz sv. Markéty, který je dosud dochován.

V roce 1867 byla v Lukové postavena nová fara. Po jejím dokončení byl opraven starý kostel, který byl od roku 1860 kvůli havarijnímu stavu uzavřen. Po stavební prohlídce v červenci roku 1869 bylo vydáno oficiální povolení kostel používat, ale pouze dočasně, na 13 let, než bude postaven kostel nový.

1. července 1871 vydala obec prohlášení, ve kterém se zavázala do deseti let postavit nový kostel – tím byly splněny všechny povinné náležitosti. Ještě téhož roku se oficiálním farářem stal Ludwig Veith – tím byla završena dlouholetá snaha obyvatel Lukové o vlastního faráře.

V roce 1882 byl z lomu v Albrechticích přivezen šesti koňmi základní kámen pro nový kostel. Tento kámen je umístěn v jižním rohu kostelní věže. Celkový rozpočet na stavbu kostela činil 19 345 zlatých, varhany byly zhotoveny za 2 100 zlatých a v roce 1893 byly na věž vsazeny hodiny.

Na lukovském hřbitově dodnes stojí kamenný obelisk a připomíná místo oltáře starého dřevěného kostelíka, který byl stržen roku 1885. Současný novogotický kostel byl vystavěn v pravém úhlu k původnímu kostelíku a byl vysvěcen v roce 1885.

Škola

V roce 1816 byla stavebním nákladem 1 446 zlatých postavena dosavadní školní budova. Byla jednotřídní a tvoří západní část nynější školy.

Do roku 1870 tvořila pobočku školy v Damníkově. Až do roku 1851 navštěvovaly zdejší školu také děti z Květné (Kozínohy). V tomto roce si tamní obyvatelé postavili vlastní školní budovu.

V roce 1874 byla dosavadní jednotřídní škola rozšířena na dvoutřídní (přistavěním jižního křídla, školního kabinetu a místnosti pro podučitele). V této době byla mezi farou a školou vyhloubena studna.

Roku 1903 byla škola rozšířena na trojtřídní – navštěvovalo ji 158 žáků. Byla zbourána hospodářská část (stodola, stáj, kůlna), místo ní bylo postaveno severní křídlo pro třetí třídu. Na školním hřišti byla vykopána nová studna.

Luková byla českou vesnicí, ale stále zde byl silný německý vliv. Nejbližší česká škola byla v Lanškrouně (dnes ZŠ Dobrovského), proto začali kolonisté přemýšlet o otevření své české školy. První české vyučování bylo zahájeno v roce 1927 v provizorně upravené místnosti v budově dvora u pana Hejla. Místních žáků ale bylo málo.

V roce 1934 začala výstavba Národního domu, který měl být školou i společenským místem Lukovských.

Výuka začala ve školním roce 1935/36. Průměrně do školy docházelo 18–20 dětí. Prvním učitelem byl Matouš Žváček z Vrážného na Moravě, po něm pan učitel Špetla. Náboženství vyučoval farář pan Juřena z Rudoltic, ruční práce vedla paní Eliška Simonová z České Třebové.

Do roku 1945 tak byly v obci dvě školní budovy – stávající byla německou obecnou školou.

Po roce 1938 musely české děti navštěvovat německou školu, kde probíhala výuka v němčině.

Po válce zůstala „německá“ školní budova prázdná a zničená, zařízení rozkradeno. Správou obecné školy byl pověřen Ladislav Fišer. Výuku se podařilo obnovit na konci června 1945, do školy bylo zapsáno celkem 50 dětí, nový školní rok zahájilo 74 dětí.