Pověsti

O válce v 66. roce (Květná – Kozínoha)

Když se v roce 1866 blížili Prusové k Lanškrounu, opouštěli množí měšťané své příbytky a hleděli se s majetkem svým někde skrýt. Rovněž úředníci odcházeli z města na venkov. Ale kam se měli uchýlit, když všechny silnice byly obsazeny Prusy? Nezbývalo než se odklidit někam do zastrčených vsí někde stranou od silnice. K tomu nejvhodnější se jim zdála Kozínoha. Tak se do nepatrné vísky nahrnulo vzácných hostí. Také berní úřad s pokladnou plnou peněz našel tu své útočiště. Pokladnu zakopali v jednom statku. Všichni pak toužebně očekávali brzkého skončení války. Ale Prusi byli jako švábi, prolezli kdejakou díru. Přišli i do Kozínohy a vymetli všechno všude. Ale pokladnu nenašli. Tehdy se žertem říkalo, že Kozínoha je jako pevnost. Všechny východy z obce byly uzavřeny a hlídány, tak že by byla ani myš neproklouzla. Tak byli opatrní Lanškrounští v této zastrčené vsi opravdu dobře schování.

O lukovském zaklínači

Jeden člověk v Lukové měl také černokněžnickou knížku. Její pomocí mohl kdykoli zaklínat zlé duchy, čerty zahánět, zloděje vyhledávat, přimrazovat a všelijak čarovat. Ale při tom nebyl v žádném spojení s čertem, byl to zbožný a spravedlivý člověk. Každou neděli a svátek chodíval na mši svatou. Jednou v neděli byl na kázání. Najednou ho popadla veliká úzkost, jakési tušení velikého neštěstí, jež se na celou ves valí. Tu si vzpomněl, že zapomněl schovat čarodějnickou knížku. Honem spěchal domů. Když přicházel ke stavení, div že nezkameněl! Kolem stavení poletovalo hejno strak a kavek, čekaly, jen aby se někde nějaké okno otevřelo, nebo dveře, aby mohly dovnitř. Honem koupil v krámě jáhly a rozsypal je kolem stavení. Černí ptáci se na ně slétli a zobali je. Čaroděj vešel do světnice a vidí: jeho chlapec čte v knížce, a právě dočetl až k tomu nešťastnému místu. Vzal knížku do rukou, vyhledal zaklínací formuli a zlí duchové bez pořízení odlétli. Kdyby byli bývali zlí duchové s jáhlami hotovi dřív, než by byl to jisté místo ze zaklínací knížky vyřkl, byli by se byli zmocnili nejen jeho, ale i celé vsi.

O Ohnivém

Jednou šel jeden lukovský občan v noci z Lanškrouna domů. Když přišel na chodník na louce u rudoltických hranic, šla proti němu divná postava světlá, která čím blíž, tím byla jasnější, až poznal, že to je Ohnivý. „Mohl bys mně posvítit na cestu,“ pravil srdnatý občan. A Ohnivý mu hned skočil na rameno. Před stavením řekl Ohnivému, aby z ramene šel dolů, že už je doma. Ohnivý seskočil z ramene a soused šel do stavení. Když už chtěl za sebou zavříti dveře, vzpomněl si, že Ohnivému ani nepoděkoval za dobrou službu. Pootevřenými dveřmi vzkřikl: „Pánbůh ti zaplať!“ Ohnivý plný radosti pravil: „Dobře jsi udělal. Teď je nám oběma pomoženo,“ a zmizel. Když sedlák doma vypravoval, co se mu přihodilo, pravil, že když nesl malého Ohnivého na rameně, tak se zapotil, jako by nesl měřici hrachu. Do roka náhle zemřel. Tak byli oba vysvobozeni.

O černokněžnické knize

Jednou spěchal jeden pocestný k Lanškrounu, kde mínil nocovat. Rychle se stmívalo. Aby si nadešel, namířil si u Lukové přes pole jednoho zámožného sedláka. Tu zpozoroval nenadále u svých nohou silnou starou knihu; málem, že o ni brknul. Zdvihne ji, prohlíží při tom soumraku, a tak jej zaujala, že i svého úmyslu, dojíti do večera do města, pro ni zapomněl. Taková divná znaménka v ní byla, a přece mu připadala známá a čitelná. I zabral se na jednom místě do čtení tak, že neviděl ani neslyšel, co kolem něho se děje. Pojednou zdvihne hlavu a vidí kolem sebe jedenáct duchů lačně na něho pohlížejících. Všichni se mu nabízeli k službám. Leč on, v tom leknutí, nevěděl, co má dělat. Tu si všiml hromádek nerozházeného hnoje na poli. I poručil jim, aby hnůj pěkně stejnoměrně po poli rozházeli. Zatím, co se duchové činili s hnojem, běžel pocestný do Lukové na faru a pověděl faráři, co se mu přihodilo. Farář rozkázal, aby honem co nejrychleji knihu přinesl. Pocestný ji přinesl, ukázal faráři, kam až dočetl a farář počal odtamtud čísti zpět k začátku a hrozná strašidla, duch po duchu, se vytrácela, až všechna zmizela.

O vodníku

Za jasných nocí objevoval se na vodě hastrman a vydával ze sebe věštící hlasy., podle nichž ten, kdo je slyšel, zvěděl, co ho čeká. Zvláštním zvukem zvěstoval slyšícímu štěstí. Zpíval-li vodník, znamenalo to pro slyšícího, že bude stižen buď velkou vodou, utopením nebo jinakým neštěstím z vody.

O lesním muži

Jeden sedlák viděl v lese lesního muže. Byl oblečen jako lesník a střílel po sedlákově koni. Kůň se vzpínal, sedlák přišel pod vůz a zemřel.

O sv. Gothardu, patronu obce Luková

Na cestě z Lanškrouna do Lukové jsou Boží muka, na kterých je letopočet 1749. V dávných dobách až sem rozkládal se prales, jehož mohutných kamenů byl užito na stavbu prvního kostela v Lukové. Za zvláště posvátnou věc v kostele považovali obraz sv. Gotharda, k němuž měli obyvatelé velikou důvěru.

O původu jeho se vypravuje:

Když ještě byl velký rybník lukovský, bývala obec často postihována silným krupobitím, která přes rybník přicházela a vše potloukla. To trvalo léta, a proto lidé mívali bídu s nouzí. Jednou opět nastala taková větřice a velikou rychlostí hnala se k obecním hranicím. Lidé plni zoufalství patřili na blížící se zkázonosné mraky. Rychtářka ve své úzkosti obrátila se prosbami svými na sv. Gotharda, který se byl už několikrát ukázal dobrým pomocníkem a přímluvčím lidu. Přinesla z komory poslední zbylý bochník chleba a držíc jej proti blížícím se mrakům, vzývala svatého Gotharda o pomoc a ochranu. A skutečně tentokrát byla Luková před pohromou uchráněna a měla pěkné žně. Na památku toho dala rychtářka namalovat obraz, který spatřujeme na postranním oltáři nad dřevěnou sochou Panny Marie. Obraz představuje svatého Gotharda v biskupském rouše, jak vztahuje ruku proti mračnům. Před ním klečí erbovnice v dobovém kroji a zdvihá bochník chleba k němu. V pozadí je vidět dřevěný kostelík a rychtu v starodávné podobě; v popředí jsou břehy velkého rybníka lukovského. Památka tohoto světce oslavuje se tu dosud dne 4. května průvodem k jeho soše. Světí ten den skoro jako svátek; málokdo zapřahá, aby konal hrubé práce. Ctí jej jako patrona své obce.Před léty bývaly v kostele též světské obrazy ještě z dob českých: přadlena, selka máslo tlukoucí, vozka jedoucí s vozem, oráči, mlatci při práci, děvče kolébající dítko a j.

Lukovské pověsti byly převzaty z knihy Václava Zdeňka Hackenschmieda Báchorky, báje, pověsti a jiné vypravování lidu z okresu Lanškrounského, Ústí nad Orlicí 1928 – jazykově upraveno pro potřeby obce.

Zpracovala: Michaela Čadová